Mlýn

Zmínka o žeravském mlýně je uváděna v souvislosti získaného veselského panství v roce 1447 Mikulášem z Vojslavic. Ten hned po roce, po zisku Veselí, postupuje své manželce Dorotě z Jabloné věnem 500 kop grošů na vesnicích Louka , Zedrané Vrbice (Vrbce), Žeraviny s mlýnem, které ji toto věno splácely. V průběhu doby se vystřídalo několik vlastníků. Mnoho z nich vedlo spory o vedení vody z Veličky přes stavidlo vedeným náhonem pod mlýnem Křížovým u Lipova. Roku 1512 pohnal Jan z Kunovic Jana II. ze Žerotína (ze Strážnice), že mu jeho úředník dal strhnout stav nad Tasovem. Voda od tohoto stavu mu hnala 3 mlýny. V Tasově, Hroznové Lhotě a Žeravinách. Páni usoudili že vše musí býti tak jako dřív, ba dokonce stav rozšířen tak, aby stačil na čtyři mlýny. Tuto lokalitu Žeravin s mlýnem si předávalo dalších několik generací tehdejší šlechty. 

Tak například drobná šlechta jako byli Závišové z Osenice, vlastnili v roce 1590 dvůr s mlýnem v sousední Hroznové Lhotě a taky svobodný dvůr s mlýnem v Žeravinách. V roce 1625 dochází k převodu majetku, kdy Janu Bernardovi z Kunovic je konfiskován veškerý majetek císařem Ferdinandem II. za účast na stavovském povstání v roce 1619. Ohromné panství ostrožské získává Gundakar z Lichtenštejna kam patřily i Žeraviny. Ten později nechal postavit v Hroznové Lhotě kostel 1654). Po třicetileté válce některé svobodné dvory zanikají. Mezi nimi i dvůr kněždubský, lhotský a žeravský. Ale už v roce 1671 je v lánském rejstříku u Žeravin uváděn svobodný mlýn, jež má 2 složení a kašník, patří k němu 13 měřic pole. Dříve patřil panu Václavu Sokolnickému, (později se mlýn stále nazývá Sokolnický), nyní patří Ištvánu Řepickému.

Mlýny byly v té době takovým kulturním střediskem. Sjížděli se tam mleči z celého kraje, hovory mezi nimi přispívaly k šíření duševního obzoru. Jezdíval sem ze mlýna v Prštném proslulý národopisec František Bartoš, který byl též profesorem na gymnasiu ve Strážnici. Přivedla ho sem mladá mlynářka Tereza Šulcová, pozdější žena zdejšího mlynáře Antonína Moučky. Bartoš zde, ale hlavně na Horňácku, nacházel hodně národopisného materiálu. Byl pak rádcem synům Terezy Moučkové, hlavně je připravoval na další studia. Poslední mlynář, její vnuk Vojtěch Moučka byl pro své zásluhy, (podporoval též partyzány), po roce 1945 jmenován čestným občanem několika sousedních obcí. (Kněždubu, Vnorov). 

Od nepamětných dob bývaly mlýny napájené vodou z Veličky, snad někdejšího bočního koryta Veličky, oddělujícího se od jejího toku na západním okraji Lipova a opět se napojujícího teprve v prostoru mezi Žeravinami a Strážnicí. Tato voda napájela mnoho četných rybníků, které se tehdy hojně v našem okolí vyskytovalo. Odtok z těchto rybníků nad Tasovem a na Veselsku vedl přes Kozojídky. Odtud název strouhy Kozojídka, dále vedle žeravského obecního pole “U Dražek“ přes horní konec Žeravin. Pod horním mlýnem vtékal se do mlýnské strouhy. Původně snad tekla Kozojídka až k dolnímu mlýnu, v nové době číslo 1, majitel Antonín Moučka. Horní mlýn číslo 21, Žižlavský, byl hnán svrchu tj.  mlýnským náhonem. Až v roce 1908 dochází k regulaci koryta strouhy Kozojídka. Nové koryto vede mezi Žeravinami a Strážnicí a před Strážnicí se vlévá do Veličky. Tak jak ji známe i dnes.

Tento mlýn je ve vlastnictví rodu Moučků hned z velké části celého 19. století. Zmínka je v roce 1827. Objevují se jména, jak následují po sobě, Jan (1827), Jan (1869), Jan (1880), Antonín (1900), a poslední Vojtěch (1930). Když dva roky po sobě zničily velké povodně mlýnáři Jos. Křížkovi jeho stav u Lipova a musel pokaždé za opravu zaplatit 150 K, obrátil se s žádostí o úhradu za tuto opravu na všechny mlynáře, kteří používají tuto vodu z náhonu ve svých mlýnech.

K četným pověstem, které se vážou ke mlýnu, se tradovala ta okolo chaloupky „Na podsedku“ patřící k mlýnu. Prý tam strašívala bílá paní, proto byla chaloupka dlouho neobydlená. Nakonec v ní bydlela, až po ovdovění, mlynářka Tereza, která si nemohla vynachválit nádherný výhled na Kněždub a Šumárník. Při oškrabání omítky chlévů, (před první světovou válkou), byly zjištěny různé kresby a záhadné nápisy. Staří písmáci tvrdili, že šlo o pozůstatky někdejší bratrské tiskárny. Ale jak se ukázalo později, zřejmě šlo o záměnu s Žeravicemi, kde česko-bratrské středisko stávalo. Tam byli vysvěceni na kněze J.A. Komenský a Drabík ze Strážnice. Tyto starobylé nápisy by spíše mohly souviset s dávným mlýnem „Sokolnickým“, (podle jména majitele), jehož nástupcem zdá se býti Moučkův mlýn. 

 „Pánům Hořčicovi – Tasov, Družstvo mlýnářů v Hroznové Lhotě, - Žeraviny pan Žížlavský a pan Moučka, mlýn na Hatích u Strážnice. Vzhledem k té skutečnosti, že voda, která na můj mlýn jest tažena, taky vy ku mletí používáte ba i více jí potřebujete, neb se po semletí u nás nezaváží a stále na mlýny teče. Žádám vás abyste i vy stejným dílem na úhradu opravy přispěli, a to jednou šestinou nákladu. Vaši laskavou odpověď, zda souhlasíte, si vyprošuji do osmi dnů.“ Podepsán Jos. Křížek. Později mlýn u Lipova se osamostatnil. Pro zbývající mlýny byl zbudován náhon u Tasova a vypracována patřičná smlouva závazná pro všech pět zbývajících mlýnů. 

Antonín Moučka byl starostou Žeravin od roku 1902 až do roku 1920. Při rekonstrukci kostela v Hroznové Lhotě (1902) věnoval Antonín Moučka vitráž dvou jednoduchých oken. Vojtěch Moučka starostoval po roce 1945, ale jen půl roku. 14 dubna 1945 ráno dopadly první granáty na Žeraviny. Dva granáty dopadly na Moučkův mlýn, jeden k lipám u Žižlavského mlýna. Němci obsadili mlýnský náhon, poslední obrannou linii, tak jako v Hroznové Lhotě.  15. 16. 17. dubna zuřili ostré přestřelky, až 18. dubna ráno vstoupili rumunští vojáci do obce. A v noci 18. dubna ustoupili Němci i z Kozojídek směrem k Veselí.