O nás

Naše plány

Náš záměr ohledně rekonstrukce a využití tohoto mlýna se vyvíjel v průběhu času. Původně jsme uvažovali o tom, že zde umístíme sídlo naší společnosti Sunsystem a vytvoříme zde kanceláře a výstavní expozici. Později jsme se zaměřili na zřízení penzionu, avšak postupem času jsme se rozhodli rozšířit naše plány a přidat restauraci a další příslušenství. Během rekonstrukce jsme spolupracovali s architekty ze studia Synergies Architects v čele s Markem Nemethem, stavebníky a odborníky z různých profesí.

Samotná rekonstrukce trvala přibližně 3 roky a přišla v obtížném období, z ekonomického a společenského
hlediska. Museli jsme čelit výzvám, jako je pandemie covidu, konflikt na Ukrajině, energetická krize a další. Avšak s maximálním úsilím jsme se vypořádali se všemi těmito výzvami a teď se těšíme na otevření areálu, které nás čeká na podzim roku 2023.

Proč jsme se rozhodli nazvat tento prostor Galerie mlýn Žeraviny? Hlavním lákadlem samozřejmě je samotný vodní mlýn. Je fascinující, že v tak malé vesnici se nacházely hned 2 vodní mlýny, které byly poháněny jedním kanálem z řeky Veličky. A proč "Galerie"? Protože pan Miroslav Navrátil, významný architekt a designér, který v tomto domě žil a tvořil, si zaslouží malou prezentaci a galerii jeho díla. Je to naše poklona jeho významnému přínosu a odkazu.

Miroslav Navrátil

Miroslav Navrátil, jedním z nejvýznamnějších designérů sedacího nábytku v období 50. až 70. let, se narodil v Boršicích na Uherskohradišťsku do rodiny nábytkáře Josefa Navrátila. Po absolvování Státní odborné školy pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí, kde v meziválečném období vynikli další významní architekti, jako Václav Hilský, Richard Podzemný a Zdeněk Plesník, plánoval Miroslav pokračovat ve studiu na České státní průmyslové škole v Brně a později na UMPRUM v Praze. Jeho studium však přerušila válka.

Po roce 1945 pracoval v otcově dílně a po jejím znárodnění se angažoval také v podniku TON. Získal cenné zkušenosti i v závodě na výrobu lodí, saní a lyží v Uherském Hradišti. Nakonec se profesně spojil s ústavem pro Vývoj nábytkářského průmyslu (VNP, později Výzkumný a vývojový ústav nábytkářský VVÚN), kde působil od roku 1954 jako návrhář a vývojový pracovník.

Společně se Zdeňkem Plesníkem vytvořili některé z prvních nábytkových realizací, například pro architektův byt ve Zlíně. Navrátil a Plesník navrhli křesla, sedačky, konferenční stolky a lampy. Jejich lehký nábytek, vyrobený převážně z ohýbaných lamel pružného jasanového dřeva, se vyznačoval minimálním použitím kovových prvků a byl doplněn ratanovým výpletem. Sedáky byly samostatně použitelné nebo se daly kombinovat do křesel a pohovek. Navrátil se také podílel na vývoji otočné lampy o délce 2 metry.

Podobný typ nábytku aplikovali také ve vile pro cestovatele Miroslava Zikmunda (1953–1954), kde vytvořili interiér celého domu včetně variabilní knihovny s nastavitelnými policemi. Díky spolupráci s firmou Fatra Napajedla se Navrátil dostal k lehkým fóliím z PVC, které sloužily jako výplně vestavěných skříní. Společně s Plesníkem také navrhli interiéry vily pro Jiřího Hanzelku (1954–1955) a později pro Zdeňka Lišku (1956–1959). Některé kusy jejich nábytku se staly součástí sériové výroby VNP.

Významnou spoluprací pro Navrátila bylo partnerství s firmou Vertex, výrobcem skleněných vláken. V roce 1959 vytvořil  skořepinovou židli vejčitého tvaru s otvorem mezi opěradlem a sedákem. Tato technologie umožňovala různé barevné odstíny a židle se postupně stala ikonou československého designu, spojovanou především s tramvají T3. Její tvarová inspirace vycházela z plastových židlí a křesel Charlese a Ray Eamesových nebo Eera Saarinena. Skořepinový tvar sedacího nábytku byl následně použit i pro čalouněné pohovky v 60. letech.

Práce Miroslava Navrátila byla prezentována na mnoha výstavách a veletrzích jak v Československu, tak i v zahraničí. Získal například Cenu poroty za "televizní křeslo" na veletrhu v Miláně v roce 1960. V roce 1972 odešel do důchodu a v roce 1999 zemřel v Uherském Hradišti. Jeho díla jsou dodnes součástí sbírek muzeí a galerií v České republice, a interiér vily Miroslava Zikmunda se dochoval v téměř intaktní podobě.

Miroslav Navrátil

Miroslav Navrátil, jedním z nejvýznamnějších designérů sedacího nábytku v období 50. až 70. let, se narodil v Boršicích na Uherskohradišťsku do rodiny nábytkáře Josefa Navrátila. Po absolvování Státní odborné školy pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí, kde v meziválečném období vynikli další významní architekti, jako Václav Hilský, Richard Podzemný a Zdeněk Plesník, plánoval Miroslav pokračovat ve studiu na České státní průmyslové škole v Brně a později na UMPRUM v Praze. Jeho studium však přerušila válka.

Po roce 1945 pracoval v otcově dílně a po jejím znárodnění se angažoval také v podniku TON. Získal cenné zkušenosti i v závodě na výrobu lodí, saní a lyží v Uherském Hradišti. Nakonec se profesně spojil s ústavem pro Vývoj nábytkářského průmyslu (VNP, později Výzkumný a vývojový ústav nábytkářský VVÚN), kde působil od roku 1954 jako návrhář a vývojový pracovník.

Společně se Zdeňkem Plesníkem vytvořili některé z prvních nábytkových realizací, například pro architektův byt ve Zlíně. Navrátil a Plesník navrhli křesla, sedačky, konferenční stolky a lampy. Jejich lehký nábytek, vyrobený převážně z ohýbaných lamel pružného jasanového dřeva, se vyznačoval minimálním použitím kovových prvků a byl doplněn ratanovým výpletem. Sedáky byly samostatně použitelné nebo se daly kombinovat do křesel a pohovek. Navrátil se také podílel na vývoji otočné lampy o délce 2 metry.

Podobný typ nábytku aplikovali také ve vile pro cestovatele Miroslava Zikmunda (1953–1954), kde vytvořili interiér celého domu včetně variabilní knihovny s nastavitelnými policemi. Díky spolupráci s firmou Fatra Napajedla se Navrátil dostal k lehkým fóliím z PVC, které sloužily jako výplně vestavěných skříní. Společně s Plesníkem také navrhli interiéry vily pro Jiřího Hanzelku (1954–1955) a později pro Zdeňka Lišku (1956–1959). Některé kusy jejich nábytku se staly součástí sériové výroby VNP.

Významnou spoluprací pro Navrátila bylo partnerství s firmou Vertex, výrobcem skleněných vláken. V roce 1959 vytvořil  skořepinovou židli vejčitého tvaru s otvorem mezi opěradlem a sedákem. Tato technologie umožňovala různé barevné odstíny a židle se postupně stala ikonou československého designu, spojovanou především s tramvají T3. Její tvarová inspirace vycházela z plastových židlí a křesel Charlese a Ray Eamesových nebo Eera Saarinena. Skořepinový tvar sedacího nábytku byl následně použit i pro čalouněné pohovky v 60. letech.

Práce Miroslava Navrátila byla prezentována na mnoha výstavách a veletrzích jak v Československu, tak i v zahraničí. Získal například Cenu poroty za "televizní křeslo" na veletrhu v Miláně v roce 1960. V roce 1972 odešel do důchodu a v roce 1999 zemřel v Uherském Hradišti. Jeho díla jsou dodnes součástí sbírek muzeí a galerií v České republice, a interiér vily Miroslava Zikmunda se dochoval v téměř intaktní podobě.